Smrk je nejvyšší hora české části Jizerských hor (polská Wysoka Kopa měří o 3 metry více). Vrcholek Smrku netvoří vrcholové skalisko, ale spíše plošina s označením triangulačního bodu (Wysoka Kopa je ještě plošší a bez triangulace). V roce 1892 byla na Smrku postavena dřevěná 20 metrů vysoká vyhlídková věž. Nad tehdejším smrkovým mořem to musel být úchvatný rozhled! Obrázek vpravo zachycuje plochý vrchol Smrku o 99 let později. Nyní jsou již tyto polomrtvé stromy odtěženy a v trávě se krčí sazeničky smrků, z nichž by měl časem povstat nový les.        
Severně od vrcholu je do vztyčeného kamene zasazena pamětní tabule na počest německého básníka Theodora Körnera, který sem zavítal 16. srpna 1809.

Současná rozhledna byla slavnostně otevřena 20. září 2003, čímž bylo završeno několikaleté úsilí novoměstských občanů o opětovné vybudování rozhledny na Smrku.

Na Smrk vede několik cest. Z jihu strmý Nebeský žebřík, ze západu Věžní stezka, ze severu stezka podél hranice a z východu z Polska tamní hřebenová cesta. Severní (modrá značka) vede až do Nového Města pod Smrkem, bývalého hornického města založeného 1584. Cesta prochází kolem Měděnce a Rapické hory, kde se těžívala cínová ruda - kasiterit. "Cínová horečka" trvala pouze 50 let a od poloviny 17. století těžba ustala. Některé ze štol se dodnes dochovaly, jako například Beránek Boží vpravo na obrázku. Nachází se na levém břehu Hraničního potoka na východním úbočí Rapické hory. Mříže chrání pochrupující netopýry před lidmi a lidi před zřícením stropu štoly.

Hora Smrk se právem nazývá Královnou Jizerských hor. Je sice „Zadní vrch“ o pět metrů vyšší, ale je na vršku zalesněný a téměř nepřístupný a tu, připočteme-li na Smrku německými horskými i turistickými spolky, roku 1892 vystavěnou 18 m vy sokou rozhlednu, máme výšku 1 140 m a rozhlednu, se kterou jedině onu s Ještědu nebo Sněžky srovnat. Pohlížíš-li východně, máš před sebou nekonečné a nepřehledné lesy a hory, v celé své rozloze Krkonoše, pohoří Jizerské i Poještědí, severně pak i severozápadně nesčetná města i dědinky pruského Slezska i saské Lužice, okrášlené řadou hradů a zámků. Přehlédneš odtud plochu 45 000 km2, v kruhu 120 km a vidíš na 300 význačných vrchů a dědinek. Smrk se ale také za to těší hojné návštěvě. Přes 6 000 turistů se tu zapíše ročně, hlavně ovšem Němců z říše, neboť nemají tito mimo Sněžky daleko široko tak krásného vyhlídkového místa, jako je Smrk.Jan Kögler, Naše hory, 1926 

Smrk (německy Tafelfichte), se svými 1 124 m nejvyšší vrchol české části Jizerských hor, patří již od konce 19. století k nejvýznačnějším turistickým cílům. Jeho věhlas je ale mnohem starší, neboť se na něm odpradávna stýkaly hranice tří historických území: Čech, Slezska a Lužice (Smrk byl dokonce nejvyšším místem celé Lužice). A právě hranici a jejímu vymezení vděčí Smrk za svá jména. Zajímavé ale je, že v případě Smrku, na rozdíl od hory Jizery, neznáme jeho původní české nebo lužickosrbské pojmenování (a nevíme ani, zda vůbec existovalo). Zato starých německých jmen získal Smrk ve své historii celou řadu.
     Tím nejstarším, doloženým z různých historických dokumentů o novoměstském cínovém dolování a z nejstarší mapy Lužice, je Heidelberg (první zmínka 1581), doslovně „Vřesová hora“. Jméno původně označovalo dnešní Rapickou horu, severní výběžek Smrku, ale používalo se i pro celý horský masiv. V popisu hranic z roku 1611 se rozlišuje Kleiner Heidelberg (Rapická hora) a Hoher Heidelberg (Smrk). Podobně rozšířil své užití také název Wohl­sche Kamm (Vlašský hřbet, západní výběžek Smrku).
     Poprvé se slovo „smrk“/„Fichte“ spojuje s horou v listinách týkajících se hraničních sporů mezi frýdlantským a navarovským panstvím (1591). Zde ale jen vymezuje hranici mezi panstvími (smrk s hraničními znameními) v pramenné oblasti řeky Jizery. Nějaké konkrétní pojmenování hory ovšem protokoly neuvádějí. Zmíněný hraniční smrk, stojící na severní hraně vrcholové plošiny, se nazýval Dresselfichte (1595, později v podobě Dresslerfichte, tedy „Dresslerův smrk“). Tento mohutný strom byl orientačně mimořádně významným bodem a nakonec propůjčil jméno celé hoře. V roce 1628 nechal Albrecht z Valdštejna připevnit na Dresslerův smrk tabuli se svými výsostnými znaky a stromu i hoře se začalo říkat Tafelfichte, tedy „Tabulový smrk“. Původní smrk byl prý vyvrácen bouří v roce 1790, ale jméno hoře už zůstalo. Místní němečtí obyvatelé ho pak obvykle zkracovali na pouhé Fichte.
     Vlastní hranici od té doby střežil hraniční kámen, na mapách uváděný jako Tafelstein („Tabulový kámen“, znovuobnovený v roce 2008). A i ten byl dost významný – stejně jako v případě hraničního smrku se i jeho jménem občas nazývala celá hora; bylo tomu tak především v první polovině 19. století na lesnických mapách nebo v různých dobových cestopisech. Na vojenské mapě z konce 18. století je vrchol Smrku označen jako Granz stein („Hraniční kámen“). Jen pro úplnost uveďme také ojedinělou variantu Teufelsfichte (doslova „Čertův smrk“). Ta však s čerty nemá nic společného, neboť vznikla chybným zápisem nářeční výslovnosti složeného slova Tafelfichte.
     České jméno získal Smrk až na konci 19. století. Novodobé osudy českého názvu má Smrk podobné jako hora Jizera, o níž jsme psali v minulém díle našeho seriálu. I Smrk zřejmě počeštil jako první geodet Karel Kořistka ve své obsáhlé topografii z roku 1877. Velmi volně se inspiroval první částí německé složeniny a ne zrovna vhodně zvolil předložkové pojmenování hora U obrázku. Toto jméno, popř. bezpředložkový tvar Obrázek, se používalo až do dvacátých let 20. století. Smrk a jeho terénní poměry popisuje Kořistka dobovou češtinou následovně: Z ploché kupy „U obrázku“ vybíhají čtyři krátké hřbety čili rozsochy k severu, jež do roviny Novoměstské náhle se svažují, prvé však patero štítů tvoříce, jež průřízem po 750 metrech výše mají; jsoutě zejména směrem od Z k V tak zv. vrch Kulmrichův (Kulmrichsberg) [dnes Tišina, pozn. aut.], Sviňský vrch (Sauberg), Mědný vrch (Kupferberg), Rapický vrch a „Žéž“ (Brandhöhe) [dnešní Opaleniec v Polsku, pozn. aut.], jež všecky těsným polokruhem Obrázek obkličují.
     A kde se vzal nynější Smrk? Vděčíme za něj historikovi J. V. Šimákovi, který v archivech objevil staré záznamy hraničních sporů. Zmínku o hraničním smrku pak převtělil do jednoduchého a přiléhavého jména Smrk. Použil jej potom v roce 1902 ve vlastivědném díle Čechy (Díl XII., Severní Čechy), v němž o Smrku píše následující: Vzadu velebnou skráň vypíná Smrk. Několikero cest vystupuje naň, různého pohodlí i požitku. Jdou-li chodci z Hejnic a Weisbachem, dále úžlabím Hegebachu na podnoží Smrku mezi Kalm­richem (874 m) a Kuželem (Käuliger Berg 976 m), z něhožto Pytláčí skály (Raubschützenfelsen) vyzírají, dál drávali se druhdy průsekem bez cesty na horu, dnes romantickou roklí položena jest úhledná stezka a lávky, ale strmým stoupáním nohy zemdlí. Jdeš-li z Neustadtlu kol starých šachet, za dvě hodiny dostoupíš temene, aniž se unavíš. Široká jízdní trať mírně vystupuje podél Ztraceného potoka, potom mýtinou se točí, plnou plavé metlice a vřesu, až po náhorní pláň, jíž běží hraničníky zemské. Jak je vidět, česká pomístní jména se v této době teprve rodila, zdaleka ještě nebyla ustálená a mnohým objektům se i nadále ponechávaly německé názvy.
     Situace se změnila až po roce 1918, kdy se v českých turistických průvodcích a různých vlastivědných textech začaly postupně uvádět české ekvivalenty prakticky pro všechna místa v Jizerských horách. O stabilním názvosloví se ale pořád ještě hovořit nedá, vždyť pro jeden a tentýž objekt se mnohdy užívalo více jmen. Ve dvacátých letech to platilo i o jménu Smrk, vedle něhož se ještě občas objevovalo také pojmenování Obrázek. Nakonec ale přece jen zvítězilo výstižnější označení Smrk, což dokazuje i československá vlastivěda vydaná v roce 1930: Na druhé straně říčky Smědé, ční podobná a zalesněná, na vrcholu plochá kupa hory Smrku, dříve také „U obrázku“ zvané. Ke stabilizaci jména Smrk přispělo především jeho zanesení do speciální mapy. Průvodce, mapy a další tiskoviny vydávané od třicátých let už dávaly jednoznačně přednost názvu Smrk.
     Poté, co byla na vrcho­lu Smr­ku v roce 2003 vybudována nová rozhledna, míří dnes na jeho vrchol opět kroky mnoha tu­ristů. A z by­tel­né vyhlídkové věže, coby pomysl­­ného trůnu, mohou návštěvníci tak jako dříve shlížet na rozlehlé jizerské království lesů, vod a skal.

 Václav Lábus

 převzato z: Časopis Krkonoše - Jizerské hory

| lázeňský pobyt Lázně Libverda | lázeňské pobyty |

 | ubytování v Chorvatsku | ubytování v Itálii |