Lázně Libverda
LÁZNĚ LIBVERDA - Stejně jako celou řadu návštěvníků, i Vás jistě okouzlí, místo, které je nazývané perlou Jizerských hor. Není divu, že již naši předci příšli na to, že Lázně Libverda a okolí léčí nejen tělo, ale i duši.
V krásném okolí je mnoho zajímavých cílů pro vycházky a výlety. Blízké Hejnice s barokním chrámem jsou známým rekreačním a poutním místem místem Jizerských hor, odkud není daleko k vodopádům Sloupského potoka i Černého potoka. Pohodlně dosažitelné je i starobylé město a zámek Frýdlant.
První písemná zmínka o obci je z r. 1381, kdy se jí říkalo Lybenwerde. Zápis je uveden v tzv. urbáři frýdlantského panství. Již v 15. stol. vyvěrala v Libverdě "Boží voda", kterou se osvěžovali poutníci mířící do chrámu v Hejnicích. Zpočátku to byl pouze jeden pramen. Léčili se jím i slavní panovníci saský kurfiřt August I. a vévoda Albrecht z Valdštejna, který trpěl syfilidou a nechával si léčivou vodu posílat tam, kde právě pobýval.
Zakladatelem dnešních lázní byl Kristián Filip hrabě Clam-Gallas, majitel frýdlantského panství. Kristián Filip nechal v l. 1776–1818 otevřít nové prameny Mariin, Kristiánův a Eduardův, které vyvěraly přímo u lázeňských budov. Starý pramen byl zasypán. Ke konci 18. stol. byl vybudován lázeňský park, kde byl r. 1798 odhalen pomníček zakladatelům lázní i sedlákům, kteří postoupili pro zřízení lázní své pozemky. Na poč. 19. stol. nechal Kristián Filip pro sebe zbudovat promenádu a empírový zámeček, v němž v letních měsících pobýval, pavilón nad Mariánským pramenem, klasicistní budovu dnešního ředitelství lázní. Díky jeho podpoře vznikla v r. 1819 v obci samostatná škola. Jeho pokračovatelem byl syn Kristián Kryštof.
V r. 1836 byl Libverdě udělen Statut léčivých lázní. Dvoukřídlá kolonáda byla vybudována v r. 1847. V témže roce byla také postavena silnice, která spojila lázně s Raspenavou a Frýdlantem. Nový lázeňský dům byl otevřen v r. 1868. Od této doby se vývoj a modernizace lázní zastavily. Poklesla návštěvnost lázní, protože bohatí lidé dávali přednost Teplicím a západočeským lázním.
Na poč. 20. stol. se lázně opět začaly snažit, aby se staly pro hosty lákavou nabídkou. Byl postaven tenisový kurt, hrací kout pro děti, byl zprovozněn rybník na koupání. Obec v tu dobu měla okolo 800 obyvatel a byla schopna poskytnout hostům kvalitní ubytování v penzionech a hotelích, které se stále renovovaly. O zábavu se v lázních starala lázeňská kapela, hrající od r. 1783. Libverda byla známa také svou expedicí léčivé vody "libverdská kyselka", které se např. v r. 1910 prodalo 200.000 lahví. V r. 1899 byl v obci otevřen stálý poštovní úřad. V r. 1900 byla otevřena železnice z Raspenavy do Bílého Potoka, což značně zlepšilo dostupnost lázní.
Ve válečných letech 1915–1918 byl v obci zřízen špitál pro raněné s 200 lůžky. Celkem zde bylo ošetřeno 1948 lidí. Po vzniku Československé republiky se první obecní volby konaly 15. června 1919. V r. 1921 při sčítání lidu měla obec 711 obyvatel, z toho 693 Němců a 18 Čechů. Průmysl v Libverdě zastupovala porcelánka, která vyráběla pestrý sortiment zboží. Libverda byla také zemědělskou obcí.
Místní legenda o jednom tlustém kohoutovi aneb proč má Libverda ve znaku kohouta …
Přijdete-li do Libverdy, podívejte se nejdříve na střechu Eduardova zřídla. Uvidíte tam fešáckého kohouta, který byl v době, co toto vyprávím, docela zelený, jako střecha baráčku, na němž pyšně stál a ovšem i jako listí stromů v létě, takže splýval se vší tou zelení až hanba. Kdopak kdy viděl zeleného kohouta? Ovšem za časů aušperských býval ten kohout vybarven věrně, takže jej bylo vidět v zimě, v létě jak se patří a jak si ostatně i zaslouží. Onen kohout na střeše Místní legenda o jednom tlustém kohoutovi aneb proč má Libverda ve znaku kohouta Eduardova zřídla, to není pouhý obyčejný kohout výzdobný. Je to pomníček objeviteli libverdského zřídla. Kohout objevil prameny libverdské kyselky. A nebyl ani zelený, ani pestrý, ale především strašně tlustý. Slyšte předávnou pověst o tom, kterak jeden kohout ztloustl, protože snídal první ze všech proslulou libverdskou kyselku. Kdysi za dávných časů, kdy tudy vedla prázdnými divokými hvozdy stará pohraniční stezka, po které chodívali jenom hajníci a nebylo tu nikdež nic než skály, lesy, oblaka a zase lesy s hlubokými údolími, jimiž se čeřily hojné potoky, bublavé jako libverdský a nebo divoké jako Štolpich, tedy v oněch dávných dobách bylo tu v těch místech, co dnes leží Libverda, také jen takové bažinaté údolí, ve kterém se podél potoka rozkládala širokým pruhem slatina a místy močál. Už tenkrát tu v těch místech bylo sídlo „salikvardy“, to jest takového hajníka, který neobcházel strážní pohraniční stezku, jako jiní hajníci, ale bydlel tu natrvalo a poskytoval pěším strážcům hranic hospodu a lože po únavné hlídkové cestě. Když už se tu „salikvarda“ usadil, založil si malé hospodářství. Jak se ten náš starodávný „salikvarda“ jmenoval, to už dávno nikdo neví. Hlavně, že ten první usedlík měl chalupu, kolem ní pár polí, nějakou louku, dvorek a na tom dvorku prasata, kterým se tu náramně dobře dařilo – i houf slepic, kterým kraloval kohout.
Ten kohout totiž jednoho krásného dne začal náramně tloustnout, jako když ho někdo očaruje. Salikvardovi, jeho ženě i dětem to začalo být nápadné a tak začali toho začarovaného kohouta pozorovat. Sledovali ho, až přišli na to, že ta mlsná „pejcha" nechodí jako slepice pít z potoka, ale že si chodí do mokřiska nedaleko stezky, mokřiska ostatně hodně nepřístupného, houštinami stromů a křoví zarostlého, kam bylo dost nebezpečno jít, protože se tam půda pod nohami pořádně prohýbala a houpala. No ale kohouta - toť se ví i bahno unese, protože není těžký, byť by ztloustl sebevíc. Vrtěl salikvarda hlavou, co to může být za vodu, že z ní kohout tak tloustne - ale to ještě nebyl historie konec. Kohout stárl, ale byl pořád statný a plný života, jenže do sta let to přeci nevydržel a tak jednoho dne vzal za své. Když ho salikvarda rozřízl -užasl. Tloušťka nebyla od tučnosti, ale za to v něm všechny vnitřnosti byly obrovské. I rozhodl se vyzkoušet vodu na sobě. Prosekal k studánce, jejíž hladina vybuchovala velkými bublinami, cestu. I tloustl a zdravý byl. Po čase nemohl salikvarda utajit studánku, a tak všichni hajníci chodili ze studánky popíjet. Dali tomu místu jméno Libverda a pověst končí.
Je-li z 15. či 16. století Vám nepovím. Je to vlastně vedlejší. Ten kohout na střeše Eduardova zřídla je hlavní.
Příjďte pobejt.
Více o Lázních Libverdě zde...
